Dagmar Vera

Prý jsem jak malá holka. Neřekla bych. Jako malá jsem neměla o Chorvatsku nejmenší ponětí,maximálně mi tehdejší Jugoška ukradla kamarádku pravidelně jednou ročně …asi tak na týden.

Vlastně můj první výlet za poznáním byl až v mé dospělosti a to můžu bohužel tvrdit, že mě nijak nezaujal. Téměř celodenní cesta v Golfiku bez klimatizace nebyla taky nic okouzlujícího a představa,že to budu muset absolvovat ještě jednou -zpět, mi na náladě nijak nepřidala. Všude tolik známých, až se člověk bál, že potká souseda.

Ale moře… jó moře… můj milovaný Jadránek… dnes moje nejlepší kamarádka, ten byl tenkrát snad ještě azurovější, zářivější a průzračnější a taky jediný z důvodů, proč jsem se nechala ukecat a vyrazit vstříc novému dobrodružství o několik let později.

Moje další cesta tam nebyla nijak zvlášť zajímavá, hlavně s mojí fobií a to strachu z jakékoliv změny prostředí,či situace. Takže přemístění proběhlo pod vlivem „nějakého“ vína, které do mě spolucestovatelky nalévali po celou dobu jízdy autobusem s nejmenovanou dopravní společností.

Nemám tušení,jestli to bylo tím levným vínem,nebo únavou.… ale ať už to bylo čímkoliv, vše ze mě spadlo při pohledu na moře okýnkem autobusu. Sluníčko mě začalo pošťuchovat paprsky, abych viděla tu jadranskou nádheru v plné kráse. Taky že jo. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Moře klidné,plné barev a když jsme parkovali s prvními účastníky zájezdu,vklouzla do autobusu taková nepopsatelná vůně, že jediné co mě napadlo, když jsem to ucítila, bylo vyběhnout ven a zhluboka se nadechnout.
Mmmmmmmmm kam se hrabou Guci, Dolce & Gabana a spol.




Další dvoudecku jsem si musela dát,až při čekání na trajekt. Představa,že se něco tak masivního odpíchne od pevniny a přemístí mě to loudavým a houpavým pohybem přes moře úplně jinam, ve mě vyvolávala paniku. Zážitek pro mě ještě horší,než z jízdy autobusem se zavřenými dveřmi. Jediné,co mě uklidnilo, byla informace,že na palubě je bar. S hrdostí na sebe a hlasitým poděkováním Jadranu můžu říct, že bar a ani další sklenka již nebyly potřeba. Takovou nádheru je třeba zažít. Hodinka uběhla jako voda a poloostrov Pelješac mě přivítal průtrží mračen.

Pelješac

Místní se radovali,že konečně stigla vymodlená kiša, ale mě to dost vyplašilo. Přijela jsem přeci za sluníčkem chytat bronz, jako správná touristka. No ne? Nicméně nepršelo ani hodinu a cesta autem směr Orebić se mi zdála podivná. „Trpěla“ jsem přeci pod vlivem tolik hodin, abych viděla moře a my projíždíme stále kolem nějakých hor?

Až najednou jsem to zahlídla. To,co jsem viděla ráno z autobusu, se s touhle krásou nedá absolutně srovnávat. Sluníčko a pár kapek nad mořem vyčarovaly duhu. Projížděli jsme serpentinami a já nenacházela slova. O tomhle se mi nikdy ani nesnilo. Zamilovala jsem si tohle místo na prvním pohled. Na druhý i na třicátýčtvrtý…

Dagmar Vera

Odkazy na starší příspěvky

Víno je jako život

Devátý měsíc je nej

Kiša – Chorvatsko v srdci

Konečně jsem u moře – Chorvatsko v srdci

Sezona je tady – Chorvatsko v srdci